SPACE ADVENTURER 4 - 2dreamers

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

PŘÍBĚHY
Já, Čajka

Je 16. červen 1963. Ve vesmíru létá už druhým dnem kosmická loď Vostok-5 s Valerijem Bykovským na palubě. Celý svět napjatě čeká, co Sověti předvedou tentokrát. Minule to byl skupinový let dvou Vostoků s Andrijanem Nikolajevem a Pavlem Popovičem a ani nyní si Sovětský svaz určitě nenechá ujít příležitost blýsknout se něčím výjimečným. A skutečně, ve 12:30 moskevského času se z rampy na Bajkonuru zvedá raketa s další kosmickou lodí na špici. Po devíti minutách je loď na orbitu a dostává označení Vostok-6. Další skupinový let začíná. Tentokrát však bude něčím jiný, než ten předchozí. Celý svět s úžasem naslouchá, když se z rádia ozve hlas novopečeného kosmického cestovatele: „Tady já, Čajka!“ Ten hlas je ženský. Jeho nositelkou je Valentina Vladimirovna Těreškova a tímto dnem se zapisuje do historie jako první žena-kosmonautka.
Budoucí průkopnice kosmických cest něžného pohlaví se narodila 6. března 1937 ve vesnici Maslennikovo v Jaroslavlské oblasti. Nic nenaznačovalo, že by se o sedmadvacet později měla zapsat do učebnic dějepisu – pocházela ze skromných poměrů, její otec Vladimir Těreškov byl traktoristou a maminka Jelena pracovnicí v textilním závodě. Rodinu doplňovala ještě starší sestra a mladší bratříček. Velmi záhy ale rodina přišla o svého otce. Vladimir Těreškov byl odveden v září 1939 do armády, aby o tři měsíce později zahynul v Karélii během Rusko-Finské války.
Po válce neúplná rodina přesídlila do Jaroslavle, kde Valentina absolvovala 7. tříd základní školy. Aby matce finančně ulehčila, nastoupila nejdříve jako dělnice do továrny na pneumatiky, aby posléze zakotvila v textilce „Krasnyj perekop“, kde pracovala také její matka a starší sestra. Valentina si vzdělání doplňovala dálkově, v roce 1955 absolvovala 9. ročník základní školy a nechala se zapsat na večerní kurzy technického učiliště v oboru „technik/technolog spřádání bavlny“, které úspěšně ukončila v roce 1960.
Mezitím ji náhoda zavedla do jaroslavlského aeroklubu. Tam se zapsala do parašutistického oddílu a právě tento nenápadný detail v životopise jí posléze zajistil nesmrtelnost. Po Gagarinově letu v roce 1961 napsala, stejně jako tisíce nadšených mladých lidí z celého SSSR, do Moskvy žádost, aby byla vyslána jako dobrovolník do vesmíru. Tato žádost samozřejmě skončila v koši anonymního úředníka, ovšem Těreškova nemohla tušit, že v zákulisí se skutečně na popud hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova a velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina připravuje nábor ženských kandidátek na profesi kosmonauta!
Nábor se rozběhl na počátku roku 1962, ideální kandidátka měla mít pilotní nebo parašutistickou zkušenost, věk do 30 let, hmotnost maximálně 70 kg a vzrůst do 170 cm. Organizace DOSAAF (obdoba našeho Svazarmu) dodala generálu Kamaninovi složky s údaji o 58 perspektivních kandidátkách. Jméno Valentiny Těreškové bylo mezi nimi. Po přísných zdravotních testech, prověrkách a pohovorech výběrová komise v březnu rozhodla přijmout do oddílu kosmonautů pět finalistek. Byly jimi Irina Solovjova, Taťjana Kuzněcova, Žanna Jorkina, Valentina Ponomarjova a… Valentina Těreškova!
V březnu a dubnu byly postupně tyto ženy zařazeny do oddílu a byly také vřazeny do armády na hodnost vojínek (už v prosinci jim ovšem byla přiznána hodnost podporučic).
V průběhu roku mladé ženy prošly základním výcvikem, během kterého ze zdravotních důvodů vypadla Kuzněcova. Přestože nebyla Valentina Těreškova ani zdaleka nejzkušenější, nejvzdělanější či nejlépe připravenou kandidátkou, zaujala generála Kamanina. Na tohoto přísného velitele oddílu kosmonautů zapůsobila svým vystupováním, a v neposlední řadě také původem. „Je to Gagarin v sukni,“ poznamenal si do svého deníku. A tyto faktory měly nakonec velký vliv na rozhodování o tom, které ze čtveřice žen připadne křeslo ve Vostoku.
10. května 1963 byl na zasedání Státní komise potvrzen definitivní výběr kandidátky pro první ženskou kosmickou misi: do vesmíru se podívá Valentina Těreškova, její náhradnicemi budou Solovjova a Ponomarjova. Valentina byla na cestě do učebnic dějepisu.
Pár týdnů nato, 16. června, Valentina vystoupala po několika schůdcích při úpatí nosné rakety na malou plošinku u výtahu, aby se nechala dovézt ke své lodi na špici nosiče. O dvě hodiny později ji čekala ještě jedna jízda – tentokrát na orbit…
Let Valentiny trval 2 dny, 22 hodin a 50 minut. Během něj navázala rádiový (a v jeden okamžik pravděpodobně i vizuální) kontakt s Vostokem-5 Valerije Bykovského. Oba spolu čile konverzovali, Valentina dokonce Valerijovi do rádia zpívala oblíbené písně. Její mise se ovšem také neobešla bez potíží, přičemž hlavní roli ve většině z nich hrála sama Těreškova. Kromě problémů s adaptací na beztížný stav, projevujících se zvracením a nechutenstvím, byla Těreškova údajně po většinu letu značně unavená, stěžovala si na nejrůznější bolesti, jídlo, hygienické potřeby a podle všeho se jí nedařilo zcela plnit technický program letu. Přistání proběhlo 19. června nedaleko vesnice Bajevo v Altajském kraji. Stejně jako u předchozích misí Vostoků byla Valentina katapultována z lodi a k zemi se snesla samostatně na padáku nedaleko své kabiny. Ani po přistání však nedodržela předepsané procedury: své zbývající zásoby jídla na palubě měla rozdat vesničanům a naopak si od nich měla vzít nabízené jídlo a nápoje. Pořádně tím zamotala hlavu vědcům, kteří měli zaznamenat její nutriční příjem během letu. Podle některých svědectví také dodatečně upravovala zápisy v palubním deníku. Ve své vlasti i ve světě se však okamžitě stala celebritou a ikonou, zbožňovanou zástupy lidí.
V říjnu se z ní stala vdaná paní – během opulentního obřadu v Kremlu se za dohledu Nikity Chruščova vdala za svého kolegu a veterána mise Vostoku-3, Andrijana Nikolajeva. Manželství však poměrně brzy začalo skřípat a o pár měsíců později již bylo pouze formální. Oficiálně bylo rozvedeno po dovršení plnoletosti jediné dcery Jeleny v roce 1982. Valentina se posléze provdala za vojenského lékaře Jurije Šapošnikova.
Členkou oddílu kosmonautů zůstala Valentina Těreškova do roku 1997, ačkoliv nemohla reálně počítat s tím, že by někdy do vesmíru letěla znovu, na to byla příliš cennou osobou. Koneckonců by jí to nedovolily ani její pracovní závazky – v průběhu let zastávala desítky nejrůznějších formálních i méně formálních politických a jiných funkcí. I dnes zůstává veřejně činnou a často se objevuje na veřejnosti.
Valentina Vladimirovna Těreškova se do vesmíru již nikdy nepodívala. Tři dny na palubě Vostoku-6 v létě 1963 byly současně jedinými, které strávila ve stavu beztíže. Přesto je legendou, jež pomáhala prošlapávat cestičku svým kolegyním – kosmickým cestovatelkám dneška.

Ondřej Šamárek
 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky