TSUSHIMA 1905 - 2dreamers

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

PŘÍBĚHY
VZTEKLÝ PES ROŽESTVENSKIJ

Ruský admirál Zinovij Petrovič Rožestvenskij (1848–1909) na sobě nese stigma prohry u Cušimy, jedné z největších porážek námořní války, která přinesla zkázu celé ruské 2. Tichooceánské eskadry, i incidentu u Dogger Bank, po němž chybělo málo, aby Velká Británie odhodila neutralita a vyhlásila po boku Japonska Rusku válku. Ani přezdívka Mad Dog, Vzteklý pes, jeho pověst nevylepšuje, a díky tomu všemu se zapomíná, kolik odvahy, umu i síly ducha bylo třeba, aby ruský admirál s různorodou eskadrou a nevycvičenými námořníky obeplul na trase z Kronštadtu do Korejského průlivu tři kontinenty, půlku světa a vedl ruské lodě přes tři oceány do předem ztracené, strategicky už marné bitvy.
V. P. Kostěnko, lodní inženýr na obrněnci Orel, popsal Rožestvenského jako nesmírně pracovitého, nikdy se neusmívajícího muže s ocelově pronikavým pohledem a tvrdě úsečnou řečí. Byl vysoký, statný, štíhlý a budil dojem člověka, který ví, do čeho pluje, co si přeje získat, a ani o píď z tohoto kurzu neuhne.
Krátce střižený a prošedivělý plnovous s nakrouceným knírem zakrýval sevřené rty, pronikavé oči ale potvrzovaly sílu vůle, sklon k sarkasmu i k impulzivnímu vzteku. Při pohledu na to, jak kapitáni špatně manévrují a dělostřelci bídně střílí, házel z můstku Kňaze Suvorova do moře dalekohledy jeden za druhým, až kapitánu Klapje-de-Kolongovi, jeho náčelníku štábu, začaly triedry za plavby k Cušimě docházet…! Měl pověst neúplatného muže, čímž byl v námořnictvu bílou vránou, u mnohých budil strach a na námořníky neváhal zdvihnout pěst, což ovšem nebylo na ruských lodích neobvyklé.

Velitel 2. Tichooceánské eskadry
Narodil se podle ruského kalendáře 30. října (11. listopadu gregoriánského kalendáře) 1848, otec byl vojenský lékař a díky tomu mohl Zinovij Petrovič vstoupit jako šestnáctiletý do námořní kadetky v Kronštadtu. Pamatoval znovuzrození ruského námořnictva, zničeného v krymské válce, absolvoval Nikolajevskou dělostřeleckou akademii a roku 1877, kdy vypukla válka Ruska s Tureckem, se dočkal křtu ohněm. Jedenáctého července se jako dělostřelecký inspektor ocitl na ozbrojeném parníku Vesta ve tříhodinovém boji s tureckým obrněncem Fetkhi-Buland (Feth-i-Bülend, v překladu Velký původce vítězství), dokonce zasáhl kapitánský můstek a silnější lodi unikl. Epizodu zvěčnil na jednom plátně velký marinista Ajvazovskij, Rožestvenskij ale bral sklizenou slávu s rezervou. Pomáhal budovat bulharské námořnictvo, působil jako námořní atašé v Londýně, velel obrněnému křižníku Vladimir Monomach, s nímž doplul až do japonského Nagasaki, cvičil v Kronštadtu dělostřelce a v 1898 byl povýšen na kontradmirála. Po skvěle předvedených střelbách před zraky imperátora Mikuláše II. a císaře Viléma II. se stal roku 1903 náčelníkem generálního hlavního štábu námořnictva (Glavnyj morskyj štab). Když vypukla rusko-japonská válka (1904) a admirál Togo zablokoval 1. Tichooceánskou eskadru v Port-Arturu, byl Rožestvenskij jmenován velitelem narychlo vytvářené a různorodé 2. Tichooceánské eskadry, která měla obeplout půl světa a blokádu prorazit. V čele eskadry stanul skvělý organizátor, námořník i dělostřelec, který však měl oproti svým protivníkům jedinou, desítky let starou bojovou zkušenost a moderní způsob námořního boje znal jen z odborné literatury, zatímco Heihačiró Tógo, který bojoval už v čínsko-japonské válce, vítězil ve Žlutém moři nad admirály Makarovem a Vitgeftem.
Nové velení Rožestvenskému mu nikdo nezáviděl a on stál před nadlidským úkolem. Jádro loďstva, čtyři obrněnce třídy Borodino, se teprve dokončovaly, tři nestihly ani zkušební plavbu, posádky byly nové a nezkušené, odvedení mužici se mnohdy pro ně nepochopitelných strojů báli, kapitáni neuměli manévrovat ve formacích a ruský výcvik se naprosto nevěnoval taktice či součinnosti námořního boje.
Když zvedla 2. Tichooceánská 29. srpna/11. září v Kronštadtu kotvy, vědělo se už, že admirál Makarov zemřel při marném pokusu vyplout z Port-Arthuru a jeho nástupce Vitgeft že padl na můstku Cesareviče, aniž by dokázal blokádu prorazit. Zinovij Petrovič se snažil imperátorovi vysvětlit, že na vysvobození 1. Tichooceánské je pozdě, dostal však neproveditelný rozkaz:
„Dosáhnout Port Arturu a společně s 1. eskadrou ovládnout Japonské moře.“
Co si myslel, za něj nejspíš řekl na banketu na rozloučenou velitel obrněnce Imperator Alexandr III. Buchvostov:
„Obávám se, že cestou na Dálný východ přijdeme o polovinu eskadry. Nu což. Snad to tak zlé nebude a my přece jen s pomocí Boží doplujeme tam, kam nás posílají. Pak nás ale rozbije Tógó. Mají lepší lodě a jsou to opravdoví námořníci. Slíbit vám mohu jedinou věc. Zemřeme, ale nikdy se nevzdáme.“
Dne 2./15. října 1904 opustila eskadra vedená Rožestvenského vlajkovým obrněncem Kňaz Suvorov Libavu a krátce na to i ruské vody. Vyrazila na cestu, která neměla v historii námořních válek obdoby.

Odysea kolem světa
Byla to epická plavba se spoustou těžkostí, neboť Británie stranila Japonsku, Francie zachovávala neutralitu a těmto velmocím patřila většina přístavů u afrických i asijských břehů. Uhlí i zásoby se doplňovaly většinou na moři z německých parníků, za plavby se opravovalo, cvičily taktické sestavy, obraty a občas i střelba, navíc vládly obavy z japonské diverze, z torpédového útoku, což vše dohromady vedlo už na počátku plavby nedaleko anglických břehů k nočnímu incidentu s palbou na rybářské lodě. Hullský incident u Dogger Bank, jak se mu říkalo, obrátil veřejné mínění proti Rusům a jen málo scházelo k válce s Velkou Británií, největší silou na moři.
U severní Afriky se loďstvo rozdělilo na dvě části, z nichž ta mohutnější pak kontinent obeplouvala a menší proplula Suezem. Obě uskupení se setkala v lednu 1905 u severozápadního cípu Madagaskaru, jenže Port Artur 2. ledna 1905 kapituloval a Tichooceánská eskadra v něm přestala existovat. Plout dál nemělo smysl, Petrohrad ale na rozkazech trval a ke všemu vypravil 3. Tichooceánskou eskadru, poslepovanou ze zoufale zastaralých obrněnců. Rožestvenskij, povýšený krátce po vyplutí na viceadmirála, odmítl na uskupení „samotopů“ (tak těmto posilám říkal) čekat a vydal se přes Indický oceán k Tichomoří! Cestou cvičil dělostřelce, jak mu to zásoby munice umožňovaly, procvičoval taktické manévry, viděl však, že výsledky nejsou valné. Třetí Tichooceánská jej přesto 26. dubna/9. května u Camranh Bay dohnala a vše plulo dál vstříc osudu.

Připravit se na bitvu
Rozkaz č. 229, vydaný v týž den, nezastíral, že Japonci mají převahu v rychlosti lodí, bojových zkušenostech a střelecké praxi, říkal však, že jeho záměrem je nepozorovaně a rychle proplout Korejským průlivem směrem k Vladivostoku. Dne 13./26. května v 16:30 Rožestvenskij vyslat signál:
„Připravit se na bitvu.“
Měl slabou naději, že déšť spolu s mlhou plavidla před zraky japonských hlídek skryje…Tógó ovšem poměrně úzký Korejský průliv hlídal jak od Koreje, tak od japonských břehů, jeho křižníky Rusy objevily a on v 6:30 ráno 14./27. května vyplul. Rožestvenskij změnil sestavu do jediné kýlové linie (v pořadí Kňaz Suvorov, Imperator Alexandr III., Borodino, Orel), kolem 12:30 ale velel obrat čtveřice čelních obrněnců postupně (za sebou) na pravobok a poté na levobok, aby na pravoboku, odkud očekával boj, vytvořil novou krycí kýlovou linii. Závěr obratu se nepovedl, někteří nepochopili, zda mají otáčet „všichni naráz“ či „postupně“ (v prvním případě by se vytvořila linie vedle sebe plovoucí čtveřice) a vznikl zmatek. Když se čtyři obrněnce konečně srovnaly do kýlové linie a nabíraly rychlost, aby se znovu zařadily do čela před Osljabju, vedoucí 2. divizi, objevily se v protisměru hlavní Tógóovy síly. Překřížily Rožestvenského kurz obratem na pravobok, čímž položily k nepříteli příčku ve smyslu „T“ (což byl vysněný manévr admirálů, který vydával nepřátele jejich plné palbě a minimalizoval protivníkovu odvetu), vzdálily se po kolmici na jeho plavební dráhu a začaly provádět levoboční obrat. Dokončily jej dřív, než Rožestvenskij uskutečnil spojení dvou čelních kolon do jedné, pluly teď přibližně paralelně a pálily obdivuhodně přesně. Ruské lodě sice odpovídaly, ne však plnou silou, neboť Borodino a Orel byly dosud v zákrytu za Osljabjou. Ten inkasoval první těžké zásahy, po dvaceti minutách od začátku bitvy, ve 14:25/14:45 (první čas je ruský, od japonského se lišil půl hodiny) vybočil, ve 14:40/15:00 se položil na levý bok a krátce nato klesl ke dnu.

V minutách prohraná bitva
Deset až patnáct minut předtím kulminovalo peklo na vlajkovém Kňazi Suvorovi, jemuž se ve 14:26/14:46 zaseklo kormidlo. Loď pomalu, bezmocně kroužila a japonské trhavotříštivé granáty ji měnily v planoucí vrak. Již počátkem bitvy na hlavě zraněný Rožestvenskij ztratil možnost velet flotě a nakonec jej se štábem převzal torpédoborec Bujnyj. Linii nyní vedl Imperator Alexandr III. kapitána Buchvostova, který nečekaně změnil kurs k severu, proti nepříteli. Chtěl proplout za záděmi hlavního uskupení, což Tógóa donutilo k opatrnosti, i tato loď se ale měnila ve vrak, zaostávala a do čela se dostalo Borodino. Bitva byla vlastně prohraná v první půlhodině a nyní už Japonci likvidovali jedno plavidlo po druhém počínaje těmi nejtěžšími.
Kolem 18:30/18:50 nadešla poslední chvíle obrněnce Imperator Alexandr III. a jeho konec popsal mičman Engelhardt z Admirala Nachimova takto:
„Alexandr III. se nakláněl víc a víc. Pak se tak rychle, že nikdo nedokázal podat pomocnou ruku, položil na bok, vzápětí se celý převrhl a nedlouho nato zmizel pod vodou. Z nakloněného levého boku se sypala posádka. Paluba se rychle dotkla vody a objevily se šrouby (levý ještě pracoval). Pak se rychle převrátil. Poslední z těch, kteří hledali záchranu, se škrábali na bok, když už ležel téměř vodorovně. Ti lidé se rychle hnali kupředu (20–30 lidí) na kýl, pak se obrněnec převrhl. V kruhu kolem plavaly stovky hlav…“
Na hladině z něj nezůstal nikdo!
Borodino vybuchlo v 19:23 a přežil jediný námořník.
Bezmocného Kňaze Suvorova dorazily japonské torpédoborce a on klesl v 19:30 (japonského času) ke dnu.
„Sotva se už podobal válečné lodi. Uvnitř hořel a z děr v jeho boku i ze střílen vyrážely plamenné jazyky. Nad palubou se převalovaly husté chomáče černého dýmu a celý jeho vzhled byl nepopsatelně jímavý. Otáčel se na pravobok i na levobok, jako kdyby se snažil uniknout, přičemž se dvě či tři záďová děla, vše, co mu zůstalo, stále hrdinně bránila…,“
uvedla relace japonského admirála Kataoky
Ruské štábní dějiny dodaly, že loď do poslední chvíle střílela ze dvou 75 mm děl. Poničeného Orla nejspíš zachránila tma, snášející se na vodní plochu.

Dohra
To, co zbylo, plulo nocí dál k severu, z ruských lodí se ale stala lovná zvěř. Nazítří dopoledne se admirál Něbogatov, který převzal po Rožestvenském velení, vzdal. V 15:25 udělal totéž i torpédoborec Bědovyj, na nějž přenesli z Bujného raněného admirála. Ten byl nejspíš v bezvědomí a o vztyčení bílé vlajky nevěděl!
Bitva skončila děsivou bilancí. Z osmi obrněnců jich bylo šest potopeno a dva zajaty. Z devíti křižníků jich kleslo ke dnu pět. Tři (mezi nimi proslulá Avrora) unikly na Manilu, kde byly internovány, a jeden dokázal doplout do Vladivostoku. Ze tří obrněnců pobřežní obrany zajali Japonci dva, třetí zničili. Torpédoborců se potopilo pět z devíti.
Cušima znamenala pro Rusko konec všech nadějí a definitivní prohru celé války s Japonskem. Rožestvenskij, jejž v japonské nemocnici navštívil Tógó, se vrátil ze zajetí koncem roku 1905 a soud, který zasedl, jej v létě 1906 zprostil veškeré viny, on sám sebe ale soudil mnohem přísněji. Zemřel nečekaně na Nový rok 1909 (podle pravoslavného kalendáře 14. ledna).

Jiří Kovařík

 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky